Není pochyb o tom, že v těle mnoha malýchpsíků dříme velký pes a že jsou mezi nimi lepší a horší případy. Chybu nicméně nikdy nehledejme v malých psech, co se člověku hned zakosnou do kotníku, ale v jejich majitelích. Lidé totiž tyhle malé psíky, jelikož jsou tak malí a roztomilí, nechávají dělat si co chtějí. Všechno jim vždy projde. Někteří malí psi se hrdinně kasají, protože mají ve skutečnosti strach, ale existují i takoví, kteří provokují velké psy opravdu proto, aby vyvolali rvačku. Říkají jim ,,Já jsem taky pes! Co troufáš si?'' Jsou to malí pořízci, co uvěřili tomu, že jsou stejně velcí a silní jako Německé dogy. A budete-li jim tolerovat, aby zpoza okna hrozivě štěkali na velké psy chodící okolo, koledujete si o to, že to časem přeroste v něco horšího. Když totiž takový velký pes projde kolem a Váš malý na něj u toho štěká, zanechá to v prckovi dojem, že vetřelce svým výhružným štěkotem zahnal. A jeho ego zase o něco povyroste. Nakonec si začně myslet, že je stejně velký jako doga, a bude se navážet do každého psa, který mu vstoupí do cesty. Řadu malých psů navíc jejich majitelé nosí, což v nich opět vzbuzuje dojem, že jsou něco víc. Koneckonců je snadné si myslet, že jste velký, když se na svět a na ostatní psy díváte shora.

Takovýhle malý rebel je legrační a roztomilý, dokud ovšem nenarazí na velkého psa, který mu to jeho naparování nezbaští. Malý pes může začít rvačku, ale velký ji vždy ukončí.

Majitelé malých psů by si měli proto dávat pozor, aby ve svých svěřencích zbytečně nepodporovali a ni jim netolerovali neoprávněné hrdinské chování. Malé psy je třeba v útlém věku soializovat s těmi ostatními, například na cvičáku, a následně je dobře vychovat a vycvičit.

Nedovolte svému pejskovi je-li malý, aby provokoval ty velké. Pokud nedejbůh vyvolá rvačku, otočte se a jděte směrem domů.

Ještě před pár lety by Vám každý druhý profesionální cvičitel řekl, že byste se se psem za žádných okolností neměli o něco přetahovat. Tato zásada stavěla na předpokladu, že když se se psem přetahujete o hračku a pak mu ji necháte, vyloží si to tak, že nad Vámi zvýtězil v soutěži o to, kdo je silnější. A to podle této teorie vede k dominantnímu chování.

Zatímco někteří cvičitelé stále ještě tuto hru nedoporučují, jiní věří, že ji lze provozovat, nicméně záleží na typu psa.

U psa se sklony k agresi by to nebyl nejlepší nápad. Ovšem dobrosrdečného psa, správně socializovaného a vychovaného , který ví, že je to jen hra, by to ničemu vadit nemuselo, ba naopak.

Ve skutečnosti se někteří cvičitelé se psy přetahují, když je chtějí odměnit za dobrý výkon nebo motivovat k lepšímu výkonu při psí soutěži.

Dělat něco naschvál nebo se cítit provinile, nic takového nemají psi v povaze. Psi žijí tady a teďa pomstychtivost nemají v genech.

Co se týče štěkání, kousání a hrabání, to je pro ně zcela přirozené, je to u nich normální chování, zakódované v DNA každého psa. Psi, kteří to dělají, jsou zkrátka psi. Fakt, že nad těmihle jejich ,,dovednostmi'' neskáčeme někdy radostí do stropu, je jen otázkou rozdílností a vzájemného porozumění mezi člověkem a psem.

Lidé za chováním psů často spatřují pohnutky, které prostě nejsou možné. Psi nevědí, jaké chování je ,,špatné'', dokud je to nenaučíte, nevysvětlíte jim to nějakým pro psa srozumitelným způsobem. Tím pádem určitě nekoušou věci proto, že by se na Vás zlobili, že jste je nechali samotné. Koušou proto, že jsou ve stresu ze samoty, kousání je pro psa nástrojem k uvolnění. A pokud jde o močení a kálení...no , ani pes to nemůže zadržovat věčně. Navíc stres z odloučení může jeho fyzické puzení ještě zesílit.

Jestli je to opravdu tak, proč když přijdu domů a najdu po psovi svinčík, nasadí děsně provinilí výraz a snaží se někam schovat?

Po dívejte se na celou situaci ještě jednou, tentokrát psíma očima. Jste pes, Váš pán přijde domů a vy mu jdete vesele naproti ke dveřím. když tu najednou uslyšíte...nadávky. Zůstanete stát, váháte. Pak...křik a do toho zazní vaše jméno. Uvědomíte si: Je naštvaný na mě! Vůbec netušíte proč - dávno jste zapomněli, že jste pánovi rozkousali trenýrky nebo se vyčůrali na koberec, jedno však víte jistě, nejrozumnější bude se co nejrychleji klidit z cesty.

Když vás pán najde, je tak rozzuřený, že vás vyděsí, takže se pokusíte si ho usmířit, samozřejmě typickým psím způsobem. Převalíte se na záda a ukážete pánovi břicho, možná si malinko učůrnete. Jiný pes by si to přeložil jako..Pardon, pardon. ,,Sice nevím proč se na mě zlobíš, ale omlouvám se.''

Jenže vy namísto toho...ječíte a nadáváte a možná psa i přetáhnete.

I kdyby jste to udělali jen jednou v životě, váš pes si z toho vezme jediné ponaučení: že jste nevyzpytatelný šílenec, kterému se nelze zavděčit. Dost možná se pak tváří provinile a schovává se , kdykoliv přijdete domů.

Truc? Provinilost? To je na psy příliš složité, psi mají jednodušší citové projevy, jako třeba strach anebo  radost. Psi nejsou žádné královny dramatu. Koneckonců právě jejich prostota a radost ze života jsou důvody, proč s nimi žijeme.

Pokud se pes ve vaší nepřítomnosti v bytě vyčůrá nebo vykálí, požádejte nebo vyhledejte odornou pomoc. Než něco uděláte špatně.

Pes by si položil asi trochu jinou otázku: ,,Proč lidé nechodí po čtyřech jako téměř všechna ostatní zvířata, abychom byli na stejné úrovni?'' Když se potkají dva psi, očenichají si navzájem místa vydávající nejsilnější pach, tedy tlamu, genitálie a anální oblast, přičemž v anální oblasti jsou umístěny významné pachové žlázy. Proto psi místo pozdravu políbí jeden druhému šos, a nemyslím tím opravdu kabátek. To má smysl z pohledu zvířete silně orientovaného na čich, jakým je pes, ovšem ve společnosti lidí se oblizování koutků úst a rozkroku za slušné nepovažuje. Pes bez výcviku se automaticky pokusí navázat tento kontakt i s člověkem, na něhož při vítání vyskočí - aby přivoněl k jeho dechu - a v zápětí mu zarazí čumák do rozkroku.

Psy je třeba vychovat v souladu se zásadami lidského slušného chování, což se nám často nedaří beze zbytku zvládnout. Řídíme se pravidly, která jsou z pohledu nás lidí logická a žádoucí, avšak pro psa mohou být zcela nepochopitelná. Necháte psa na sebe skákat, když máte džíny, ale okřikujete ho, když jste ve večerních šatech? Blahopřejeme! Právě jste dokonale zmátli psí logiku.

Možná to ale není jen vaše chyba. Každý majitel psa má kamarády a známé, kteří zbožňují psy natolik, že jakmile se k nim nějaký blíží, poplácají se na prsou, aby na ně chlupáč vyskočil a patřičně se s ním přivítal. Jak tomu má ale pes rozumět? Skákat na některé lidi je v pořádku, a na jiné už ne? Podobně na sebe zase majitelé malých psů nechávají skákat své psíky, protože je to jednodušší než se sehnout a psa pohladit. Navíc malí pejskové často záhy zjišťují, že je lidé tímto způsobem berou také častěji do náruče.

Stanovte si určité zásady - psí zásady, lidské zásady či kombinaci obojího. Ať už zvolíte jakékoli, striktně na nich trvejte a nepočítejte s tím, že pes nějakým zázrakem pochopí, kdy je skákání na lidi v pořádku a kdy ne. V pořádku je totiž buď pořád, nebo nikdy.

Předně je třeba říci, že pro psa není žádný příkaz tak důležitý jako ,,ke mě!'' (též ,,pocem''), protože mu může jednoho dne zachránit i život. Někteří majitelé psů nevěnují nácviku přivolání psa dost času - nebo možná věnují, ale nedotáhnou jej do konce, aby pes uposlechl a přišel k pánovi i v případě, že jej rozptýlí něco zajímavějšího, třeba jiný pes či hejno slepic.

Jindy majitelé psa nechtěně naučí nepřijít, protože ho přivolávají, aby udělal něco, co vysloveně udělat nechce. Třeba jej přivolají, aby mu vynadali nebo mu ,,vyprášili kožich'', případně jej odvolávají od jeho psích kamarádů. To je nejlepší cesta k tomu, aby se pes naučil, že ,,ke mě!'' znamená ,,pojď si pro něco, co určitě nechceš''. Přišli by jste snad vy pod takovým příslibem?

Navíc to lidé mnohdy zhoršují tím, že psovi vynadají, když mu přijít trvá moc dlouho, takže si to pes při příštím přivolání tím spíš rozmyslí.Některá plemena a kříženci projevují větší ochotu s ek pánovi na přivolání vrátit, ale pravdou je, že žádný pes není nevychovatelný. Je pouze třeba cvičit ho tím správným způsobem. Zde Vám ideálně pomůže zkušený cvičitel.

Než se to zlepší, zkuste pobíhajícího psa místo přivolání aspoň posadit. Řada psů poslouchá mnohem lépe na ,,sedni!'' než ,,ke mě!''. Pokud váš pejsek uteče a vy nejste schopni ho přivolat - ani když si přidřepnete a rozpřáhnete náruč-, můžete mu přikázat, aby si sedl,a pak k němu dojít a chytit ho za obojek. Pokud to nezabere, v žádném případě psa nehoňte. Bude si myslet, že s ním hrajete nějakou prima hru, do které se ochotně zapojí tím, že před vámi začne utíkat. Než abyste psa honili, zkuste se rozeběhnout na opačnou stranu, což v něm při troše štěstí vyvolá honící reflex.

Naučíte-li se tyto ,,triky'', můžete svému psovi jednou zachránit život. Pokud se tak stane, raději požádejte o pomoc zkušeného cvičitele, který vám pomůže psa vycvičit, aby příště přišel na zavolání i bez ,,triků''.

A bychom porozuměli psímu chování a naučili se správně rozpoznávat skryté náznaky,je třeba sledovat vždy celého psa. Pes který stojí na napjatých nohách, má naježený hřbet a upřený pohled, rozhodně není v přátelském rozpoložení - i kdyby sebevíc vrtěl ocasem (vztyčeným vzhůru).

Přátelský je daleko spíš pes, který je uvolněný, ,,směje se'' a vrtí ocasem (který směřuje dolů nebo vodorovně) ze strany na stranu.

Pes, který je nervózní a připravený někoho kousnout, může rovněž vrtět ocasem, ale bude ho mít spíše svěšený dolů.

Proč jsou někteří lidé tak upovídaní, že máte pocit, že snad nikdy nezavřou pusu? Psi štěkáním vyjadřují řadu pocitů: vrušení, úzkost, znuděnost, teritoriálnost, agresi, hravost a hlad. mám-li jich jmenovat aspoň pár. Kromě toho může psa ke štěkání vyprovokovat něco v jeho okolí, nějaká situace. Tak příkladně pes, který štěká za plotem, když se k němu přiblíží cizi člověk: bude štěkat ustavičně, přestěhuje-li se do zahrady, za jejímž plotem je rušný chodník. Podobné to může být s temperamentním inteligentním psem, který je pořád sám doma, zanedbaný a znuděný: ten se může štěkáním zbavovat přebytečné energie; může štěkat ve dne v noci, klidně celé hodiny.

Jistou roli také hraje, jakého je pes plemene. Nelze čekat, že severský pes sem tam nezavyje nebo že lovecký pes sem tam nevyštěkne, bude-li honit veverku nebo králíka. Někteří pastevečtí psi zase udržují stádo pohromadě tím, že toulavé kusy zlehka koušou do kotníků nebo na ně štěkají, a přesto že už po několik generací žijí na předměstí a žádná stáda nehlídají, mohou občas nedočkavě (a hravě) chňapnout po noze někoho z rodiny, často dítě.

Svým způsobem za ,,otravné'' psí štěkání může sami - nebo aspoň naši předkové. Lidé v počátcích domestikace u psů štěkání podporovali. Štěkání sloužilo jako varování a pomáhalo lidem chránit majetek, odrazovalo zloděje a další nezvané hosty, kteří hned věděli, že dům hlídá pes. Proto jsme dávali přednost psům, kteří štěkali, a dokonce jsme je k tomu šlěchtili.

Bohužel v dnešní době, kdy žije na malé rozloze velké množství lidí, navíc blíž u sebe, mají ps štěkání víc důvodů - a sousedé zase víc důvodů ke stížnostem.

Psa je možné vycvičit, aby neštěkal, ale nejprve je třeba jej naučit, aby štěkal na povel. Štěkání je u psa naprosto normální, ale člověk může někdy pocítit potřebu štěkouna vypnout - jak se říká.

A co když ve chvíli, kdy pes štěká jako zjednaný, nejste doma? Mnoho psů, kteří ,,otravují'' štěkáním, jsou ve skutečnosti zdraví a aktivní mladí psi, kteří zůstali sami doma bez možnosti jakéhokoli využití. Znuděný pes, který je celé hodiny sám, se během té doby bude chtít nějak zabavit a jedna z možností je pěkně si zaštěkat. Když takovému psovi nasadíte elektronický obojek, avšak jinak pro zlepšení jeho situace nic neuděláte, může se pes uchýlit třeba ke kousání a všechno vám doma zničit. To není ta správná strategie. Máte-li doma takového štěkouna, začněte ho cvičit a dopřejte mu hodně fyzické aktivity, což jeho potřebu štěkat výrazně sníží. Štěkání u psa můžete rovněž omezit tím, že eliminujete možné spouštěče - věci, které ho ke štěkání provokují. Tak například pes, ketrý běhá podél plotu a štěká zuřivě na psa běhajícího na druhé straně u sousedů, nebude štěkat zdaleka tolik, zabráníte-li mu v přístupu na inkriminovanou část zahrady. Další spouštěče můžete vyřadit tak, že psa necháte uvnitř v domě a pustíte mu rádio (které vyruší případné zvukové spouštěče, jako jsou ostatní psi štěkajícíc venku).

Psi, kteří se rádi poslouchají, držte dál od oken směřujících do ulice, případně zatahujte záclony, abyste eliminovali vizuální spoštěče. Pokud pes štěká, když je sám, poraďte se se zkušeným výcvikářem, kteří bude schopen poznat, je-li naléhavé štěkání příznakem separační úzkosti či patologickým teritoriálním chováním. Existuje mnoho důvodů, proč psi štěkají, takže zapomeňte na to, že bude existovat jen jedna diagnóza.

Pakliže jste udělali, co jste mohli a váš pes pořád nedokáže přetstat štěkat, hlavně na něj nekřičte. Pes si akorát pomyslí: ,,Paráda! Takže teď štěkáme jo?!!'' Psi se učí napodobováním, takže jim nepředvádějte, co sami nechcete, aby dělali.

Mnozí cvičitelé doporučují protištěkací obojky, ketré na psa při každém štěknutí fouknou čistý vzduch nebo vzduch ovoněný voňatkou citronovou (též citronová tráva). Štěkajícímu psovi bude závan vzduchu či pach nepříjemný, spojí si dvě a dvě dohromady a bude štěkat méně. Ale pamatujte, protištěkající obojek pomáhá jen tehdy, pokud jste svému psovi poskytli nezbytný pohyb a podněty, které potřebuje.

Někteří psi z předměstských domů se zahradou nejsou tak šťastní jako někteří mestští psi, kteří nemají k dispozici ani dvorek. Je to tím, že řada majitelů psů se domnívá, že pes je nejšťastnější venku na zahradě - sám. Zapomínají však, že psi jsou společenská zvířata, stejně jako my lidé, a že příliš dlouhá samota jim může zlomit srdce.

Kromě toho se vlivem samoty mohou stát nezvladatelnými a nesocializovanými. Pe, který tráví dlouhé hodiny sám na zahradě, může mít takovou radost, že někoho vidí - kohokoli-, že na dotyčného začne skákat. Jelikož v sobě takový pes potlačuje množství energie, může být nakonec dost obtížné jej cvičit a stane se nezvladatelným.

Městští psi mají také své problémy, ale nedostatek času stráveného s jejich pánem mezi ně zpravidla nepatří. Tak předně, psi z města obvykle chodí několikrát za den na procházku (pokud nejsou tak malí, že mohou vykonat potřebu doma na noviny nebo misky se stelivem). V každém případě na procházkách pes natrefí na spoustu úžasných pachů a lidí a jiných psů, s nimiž se může kamarádit. Samozřejmě že většina psů nejraději běhá ,,navolno'' v přírodě, ale i ve městě existuje řada parků a psích výběhů, kde se pes může řádně protáhnout, vyběhat a vydovádět.

Psi jsou neuvěřitelně přizpůsobivý a vynalézaví tvorové. Pokud jim nechybí společnost, potrva, pohyb, výcvik a pozornost, budou šťastní téměř v každém prostředí, kde s nimi bude ,,jejich'' člověk. Ať už tam bude zahrada nebo nebude.